Orange is the New Black – 1. řada

Nesentimentální vztahový seriál s nestereotypními ženskými postavami by už pomalu mohl být standardem. OitNB však stále představuje ojedinělý počin, k němuž budeme obtížně hledat blížence.

Zatímco v naprosté většině seriálů s melodramatickými parametry (v nichž emocionální drama dominuje nad fyzickou akcí) stojí vzdělaná a ekonomicky zajištěná WASP hrdinka v centru dění, tady jí připadá role pouhé kronikářky (udržuje vyprávění v chodu, ale není hlavní aktérkou), která se navíc nemůže příliš spoléhat na své materiální ani intelektuální zázemí (vzhledem ke stále multikulturnější skladbě společnosti se nabízí otázka, zda situace „WASP v ohrožení“ nebude časem běžná také mimo vězeňské zdi). Naopak je odsouzena všechny společenské masky postupně sejmout a být sama sebou.

Vypořádání se s vlastní identitou, před kterou mohla venku díky nepřebernému množství šidítek, jež si civilizace vymyslela, uhýbat, představuje největší dar i největší výzvu, které se Piper ve vězení dostává. Přetvářka vás dostane pouze do potíží a zaměstnat se zároveň nemůžete natolik, abyste zapomněli, kým ve skutečnosti jste. Peklo nepředstavují ti druzí, dřímá ve vás. Nic tuhle ideu nevyjadřuje tak otevřeně a tak znepokojivě jako katarzní, třebaže v kontextu vězeňských filmů poněkud tuctové finále první řady.

Příběh duševního zrání jedné yuppie nicméně slouží hlavně jako svorník mnoha pod-zápletek (a jako pojistka pro diváka, který se v osudech ostatních a svéráznějších hrdinek nenajde). Právě rovnoměrná distribuce pozornosti mezi postavy různého věku, rasy, národnosti, sexuální orientace a sociálního zázemí, které jsou propojeny komplexní a dynamickou sítí vztahů, činí seriál unikátním. Do detailů prokreslené, samy o sobě (tj. bez mužů) plnohodnotné, své (tj. ne svých partnerů) problémy řešící a neustále se vyvíjející ženské postavy sbližuje to, že byly patriarchátem zrazeny či zneužity a že se následně vzepřely přiděleným rolím. Pouze Larry na svém zneužití (vystavění kariéry na ženině příběhu, čím je hezky tematizovaná jedna z ústředních myšlenek feministických studií – muž jako vypravěč, žena jako objekt jeho vyprávění) teprve pracuje, stejně jako se Piper teprve musí vzepřít požadavku na to, jak by se milující přítelkyně měla chovat.

Díky obnažujícím flashbackům a náhledům do privátní sféry (kdesi hluboko v nitru citlivý Mendez, doma vysmívaný, své tradiční role zbavený Healy), které časoprostorově uzavřenému vyprávění umožňují „dýchat“, odhalujeme nové vrstvy také těch postav, které se zprvu mohly jevit jako jednorozměrné figurky jednající bez (psycho)logické motivace. Rozmanitost vězeňkyň, pod jejichž kůži v každé epizodě pronikáme, stojí v opozici ke zkreslenému pohledu dozorců (a také většinové společnosti), kteří ženy vnímají jako homogenní masu („dámy“).

Charakterová ambivalence jde ruku v ruce s ambivalencí žánrovou. Přechody mezi různě černou, hořkou nebo absurdní komedií a tragédií jsou někdy plynulé, jindy stejně ostré jako graficky navazující střihy mezi záběry, vždy ale mají své opodstatnění. Jistá míra nevyzpytatelnosti přispívá k realistickému efektu. Buďme rádi, že je to zrovna realističnost a ne třeba knižní voice-over, co indikuje, že seriál vychází ze vzpomínkové knihy Piper Kermanové.

Zásluhou postupného, do detailů jdoucího rozkrývání specifik vězeňského ekosystému, stojícím na stejně nekompromisním teritoriálním chování jako svět venku (kde ovšem mají střety různých ras a náboženství mnohem brutálnější následky), tenhle „character-driven“ seriál nikdy příliš nezabředne do emocionálních stavů a citových vztahů. Na sentimentalitu ve vězení zkrátka není dost času ani prostoru. Také díky tomu je OitNB jedním z prvních feminních (hrdě a do důsledků) seriálů, které dokáží stejně naléhavě oslovit ženy i muže.