Zahořet pro… Filmy roku 2018

Posted: 31. 12. 2018 in žebříčky

Letos platí totéž, co v předchozích letech – kdo tvrdí, že šlo o filmově slabší rok, jednoduše neviděl dost dobrých filmů, případně jim nešel dost vstříc. Většinu filmů z mé TOP 50 bylo možné vidět buď v běžné distribuci, nebo v rámci jednoho z mnoha festivalů, které se u nás letos konaly. Vybíral jsem pouze z filmů s letošním či loňským copyrightem, které jsem poprvé viděl letos, případně na samém konci loňského roku. V případě první dvacítky byla další podmínkou minimálně dvě zhlédnutí.

Když jsem přemýšlel nad společnými znaky filmů, které mne letos nejvíce oslovily (kromě toho, že je považuji za formálně pozoruhodné, a tematizují něco, co je mi blízké), došlo mi, že v mnohých vystupují hrdinové až nezdravě zapálení pro věc (v souvislosti s Janem Palachem se nabízí nějaký nevkusný vtip na tohle téma – domyslete si jej sami). Ať jde o navrhování šatů (Nit z přízraků), svobodu médií (Akta Pentagon), hraní hudby nepodřizující se stranickým normám (Léto), hledání ztraceného bratra (Soumrak), snahu udělat něco s rozkladem společenské morálky a devastací krajiny (Zoufalství a naděje). Až na pár výjimek přitom nejde o sympatické, nýbrž silně ambivalentní postavy.

Právě nejednoznačnost je dalším aspektem charakterizujícím vícero filmů z mé TOP 20. U některých dlouho nevíte, na čem jste (Soumrak, Transit), u jiných jste si tím s přibývajícími minutami jistí stále méně (Vzplanutí). V Zoufalství a naději je nelehké hledání rovnováhy mezi protikladnými myšlenkami/pocity rovnou ústředním tématem. Někdy se znejisťující a současně velmi inspirativní proměnlivost odráží v žánru a struktuře vyprávění (Šťastný Lazzaro), v náhlých změnách tónu (BlacKkKlansman) či možnosti číst film při každém sledování odlišným způsobem – jednou jako temné psychologické drama, podruhé jako jízlivou vztahovou komedii (Nit z přízraků).

Může jít o odraz úzkostí a nejistot, v nichž dnes žijeme, rozporuplnost ale považuji především za něco, co si každý nese v sobě a co je zároveň nesmírně těžké vyjádřit filmovými prostředky, aby výsledek nepůsobil vyprázdněně a banálně nebo nebyl příliš obtížně přístupný. Domnívám se, že nejlepším letošním filmům se tohle daří a jakkoli se některé z nich mohou jevit jako hodně zaumné, pokud je budete sledovat dost pozorně a věnujete jim dost času a trpělivosti, zjistíte, že jsou ve skutečnosti dobře srozumitelné a řeší otázky, které se týkají každého z nás.

Trocha sebepropagace aneb O čem jsem letos psal:

Mé krátké shrnutí k letošním českým filmům najdete na Filmtoro. Tamtéž jsem recenzoval novinku bratrů Coenových The Ballad of Buster Scruggs. Krom toho jsem letos napsal třeba depresivní texty o depresivních filmech Návrat ztraceného syna a Démanty noci. Velkým objevem pro mne byl němý Bílý ráj, nejspíš jeden z nejlepších českých němých filmů. Potěšily mě Hříchy lásky a pobavila Katka. Napsal jsem portrét brněnského rodáka a významného skladatele hudby pro hollywoodské filmy Ericha Wolfganga Korngolda. Zajímalo mne, jakým způsobem Věra Chytilová podvrací systém v Panelstory a co si myslí současné stand-up komičky. Nad rolí filmového kritika mne přiměla přemýšlet monografie věnovaná Galině Kopaněvě. Mnoho mých dalších textů se objevilo na stránkách Filmu a doby, Cinepuru, Dějin a současnosti nebo Literárních novin. Mou studii najdete také v bookletu k DVD s vynikajícím filmem Nikdys nebyl (který jsem poprvé viděl již vloni, takže v letošním žebříčku chybí), svým doslovem jsem doplnil nové vydání novely Byl jsem při tom. V Praze bude brzy otevřeno první stálé muzeum filmu – dělal jsem rozhovor s jeho autory.

(Poprvé jsem se mezi nejlepší filmy rozhodl zařadit také stand-upy, kdo ale viděl Nanette od Hannah Gadsby nebo vystoupení Bo Burnhama, zřejmě chápe, že jsem nemohl jinak – nic srovnatelně vtipného a subverzivního na poli hrané filmové tvorby nevzniklo.)

TOP 50

  1. Roma: Ne efektní hrdinská gesta, ale péče a starostlivost, odvaha a odhodlání. Nejzazším vyjádřením souhry těchto vlastností je pro Cuaróna po Potomcích lidí, v nichž civilizaci sužuje neplodnost, a Gravitaci, končící znovuzrozením hrdinky, opět těhotenství. Mnoho obav, nejistoty a bolesti, částečná ztráty svobody, ale také největší a nejkrásnější zodpovědnost, kterou na sebe člověk může vzít – být něčí zárukou hodnotného života. Roma je filmařsky uhrančivou oslavou tohoto zdánlivě prostého, přitom životně důležitého umění. (Recenze pro Indie Film.)
  2. Nit z přízraků: Nad Nití z přízraků je radost nejen přemýšlet, ale také ji sledovat a záběr po záběru analyzovat, přičemž významová a stylistická rovina se neustále vzájemně doplňují, což u podobně unikavého filmu, který je chvíli komedie a chvíli tragédie (a někdy obojí naráz), považuji za zcela mimořádný počin. Ani napodruhé jsem přitom neměl pocit, že jsem dokázal rozkrýt všechny významové vrstvy a docenit, jak precizně je tato komplexní výpověď o lásce, posedlosti, závislosti, obětování a úskalích práce z domova napsaná, zrežírovaná a zahraná. Mistrovské dílo. (Recenze na blogu.)
  3. Akta Pentagon: Skrytá válka: Čekal jsem, že The Post bude dobrý film. Nečekal jsem, že bude takřka bezchybný. Lze na něm obdivovat mnohé, obzvlášť při vědomí, že projekt byl ohlášen v březnu 2017 a v prosinci šel do kin, ale nejvíc mě bavilo, jak se v něm na rovině vyprávění i stylu neustále střetávají různé subsvěty (rodina a práce, muži a ženy, kamarádi a kolegové, The Washington Post a The NY Times), což filmu z větší části založenému na tom, že se pár lidí v místnosti probírá obrovským množstvím dat nebo o něčem zásadním rozhoduje, dodává dynamiku a vrstevnatost.
  4. Šťastný Lazzaro: Jakkoli se film může jevit myšlenkově až příliš rozkošatělým, v některých ohledech příliš doslovným a v jiných nadmíru enigmatickým, Rohrwacherové se za přispění přirozených herců a neherců a senzuální kamery Hélène Louvartové podařilo všechny významové roviny propojit do tvaru výjimečně konzistentního, zábavného, dojemného i nutícího k zamyšlení. Především ale natočila film, který vás nutí podívat se na svět okolo sebe jinýma očima. Očima Lazzara, který byl na chvíli šťastný. (Moje recenze vyjde příští rok ve Filmu a době.)
  5. Vzplanutí: Většina mysteriózních thrillerů nám postupně nabídne dost indicií, abychom si v závěru mohli vytvořit poměrně ucelený obraz. Ve Vzplanutí množství rozporů, zdvojení, víceznačností a míst nedourčenosti naopak postupně roste. V závěru si nebudete jisti ani tím, jaké otázky byste si měli klást, natož abyste na ně znali odpovědi. Ambivalence však v tomto případě nemaskuje vyprázdněnost. Vzplanutí každým bravurně inscenovaným záběrem a všemi svými složkami od kamery přes střih po herecké výkony vyjadřuje hlubokou a frustrující nejistotu z dnešního světa. Na jeho konci nebudete vědět víc, nýbrž si lépe uvědomovat, jak málo toho víte. (Recenze na blogu.)
  6. Zoufalství a naděje: Návrat k Bressonovi nejen tematizací osobní zodpovědnosti za stav světa, ale také rigorózním minimalistickým stylem. First Reformed je sice vážný a pomalý film neobyčejné formální přísnosti, ale zásluhou thrillerového rámce a nastolování dobově relevantních otázek nepůsobí těžkopádně. Jakkoli má film „staromódně“ konfesní charakter, mezi deníkovým voice-overem a tím, co vidíme, vzniká inspirativní napětí. Toller neustále svádí boj mezi svými myšlenkami a tím, co může ve své pozici nahlas vyjádřit. Podobně víceznačný je také konec, který sice sděluje dost na to, aby mohl být film uspokojivě uzavřen, ale ne tolik, abyste pak několik dnů netrávili přemýšlením nad tím, co přesně Paul Schrader jedním ze svých nejlepších filmů, které lze sledovat jako stylistické i tematické završení jeho dosavadní tvorby, sděluje.
  7. Léto: Film připomínající dvouhodinový rockový koncert, občas proložený nějakým dialogem. Kamera v nadstandardně dlouhých záběrech volně krouží okolo postav a ve snaze postihnout každý relevantní okamžik s pomocí promyšlené vnitrozáběrové montáže pohotově a přehledně kopíruje trajektorie jejich pohybu. Vizuální styl budí přes vysoké zastoupení událostí odehrávajících se ve stísněných bytech dojem mnohem větší nespoutanosti, než jakou doba umožňovala postavám. Zvláštní rezonanci mají vzhledem k převaze skupinových scén momenty, kdy se z hloučku někdo oddělí a po vzoru romantických poutníků se vydává po vlastní ose. V černé oděný Viktor stojící v dáli na pláži a kouřící cigaretu nebo Majk mizející v zadním plánu posledního záběru – to jsou obrazy, které se vám jednak vryjí do paměti, jednak zprostředkovávají klíčovou myšlenku filmu, že ti nejlepší umělci nepatří nikomu. Žádné vládě, žádné straně. (Recenze pro Indie Film.)
  8. Zama: Mnohem sugestivnější zpodobnění pekla než opěvovaný Climax Gaspara Noého ve svém nekompromisním posledním aktu nabídlo existenciálně-kolonialistické drama podle stejnojmenné předlohy Antonia Di Benedetta. Hlavní hrdina tráví čas čekáním. Jeho sociální izolace sílí, vůle k životu slábne. Úsečným stylem a prohlubovanou absurditou hrdinovy situace, potažmo tím, že se mu nedaří ničeho dosáhnout, připomíná Zama dílo Franze Kafky, rozvíjenými myšlenkami zase tvorbu francouzských existencialistů (především Cizince). Díky exotickému prostředí a kritice kolonialismu (namísto toho, aby si Zama coby bílý muž podmanil cizí zemi, podmaňuje si ona jeho) jde ovšem zároveň o dílo bytostně spjaté s Latinskou Amerikou a jejími dějinami. Argentinská režisérka Lucrecia Martel stejně jako ve svých předchozích filmech komponuje neuvěřitelně propracované záběry s několika plány akce a bohatě při tom využívá mimoobrazových zvuků. Ty záběry jsou tentokrát ovšem obzvlášť úchvatné díky exotickým jihoamerickým lokacím a práci s výraznými barevnými kontrasty (a bezchybným hereckým výkonům zvířat – získala si mě zejména lama).
  9. Soumrak: Ačkoliv se Soumrak po většinu času může jevit jako „murder mystery“ thriller, na ústřední záhadu uspokojivou odpověď nenabízí. Motiv vraždy a pátrání po bratrovy slouží jako MacGuffin iniciující hrdinčin průzkum jednotlivých pater budapešťské společnosti. Namísto toho, aby se hrdinka s postupem času blížila východu z pomyslného bludiště, stále víc se v něm ztrácí a přichází o většinu opěrných bodů i pocit bezpečí, což má dopad zejména na její vnitřní proměnu. Uspokojivější než jako detektivka je Soumrak jako portrét všemi zavrhovaného člověka, který byl konfrontován s takovým množstvím ignorance a zla, až mu došla trpělivost. Ambivalentní nečitelná hrdinka zpřítomňuje jak mlčící většinu, která netečně proplouvá dějinami, tak člověka, který se dívá jiným směrem než ostatní a jako jediný vnímá to, co ostatním uniká. (Recenze na blogu.)
  10. Transit: Příběh z druhé světové války odehrávající se v současnosti. Plný splývajících identit a překrývajících se vyprávění a bez jediného záběru navíc (v tomto směru se Petzold blíží mistrovství Hitchcocka). Hned jak skončí, budete jej chtít vidět znovu a číst jinak. Co do vyjadřování emocí, jde tak trochu o autistickou reimaginaci Casablanky. Utlumený film, ve kterém nikdo nedává najevo velké emoce a který se vás sám nesnaží získat citovou manipulací. Zásluhou této nenucenosti, neokázalosti a nepřímočarého sdělování významů ve vás ale bude o to déle doznívat
  11. Střídavá péče: recenze pro Cinepur
  12. BlacKkKlansman: recenze pro A2 (zatím přístupná jen předplatitelům)
  13. Hannah Gadsby: Nanette
  14. Visages, villages
  15. Jane
  16. Call Me By Your Name: recenze pro Vltavu
  17. The Florida Project: recenze pro Indie Film
  18. Mission: Impossible – Fallout: recenzi jsem napsal pro třetí letošní číslo Filmu a doby
  19. Třetí vražda
  20. Zloději: recenze pro Indie Film
  21. Beze stop
  22. Ready Player One
  23. Jan Palach
  24. Eighth Grade
  25. Jack staví dům
  26. Planá hrušeň
  27. Favoritka
  28. Tři Billboardy kousek za Ebbingem
  29. Mandy
  30. 22 July
  31. Tiché místo
  32. Pomsta (2017)
  33. Halloween (2018)
  34. Nůž v srdci
  35. Záhada Silver Lake
  36. Janička
  37. Továrna na nic
  38. Spider-Man: Paralelní světy
  39. Za hranicemi možností
  40. Trofej
  41. Na konci světa
  42. Diamantino
  43. Úžasňákovi 2
  44. Poslední večery na Zemi
  45. Shirkers
  46. Searching (2018)
  47. Alguma Coisa Assim
  48. Unsane
  49. Jane Fonda v pěti dějstvích
  50. Dogman

25 výborných starších filmů, které jsem letos viděl poprvé (abecedně)

All Watched Over by Machines of Loving Grace (2011)
Barevné kolo (The Color Wheel, 2011)
Bílý ráj (1924)
The Blackcoat’s Daughter (2015)
Bo Burnham: Make Happy (2016)
Bo Burnham: What (2013)
The Book of Revelation (2006)
Byeonhoin (2013)
Doznání (L’Aveu, 1970)
Chingoo (2001)
Jacquot de Nantes (1991)
Japón (2002)
My Ain Folk (1973)
Oriana (1985)
Osamělá žena (Kobieta samotna, 1981)
Otrávené světlo (1921)
The Other Side of Underneath (1972)
The Other Side of the Wind (1970-76/2018)
Podvod (The Set-Up, 1949)
Sametová extáze (Velvet Goldmine, 1978)
Smrtelný případ (The Deadly Affair, 1966)
Sowon (2013)
Svatoušek (La Niña santa, 2004)
Toute une nuit (1982)
Vzestup a pád malé filmové společnosti (Grandeur et décadence d’un petit commerce de cinéma, 1986)

10 nejlepších seriálů

Atlanta II
Barry
Better Call Saul IV
Flint Town
The Haunting of Hill House
The Little Drummer Girl
The Marvelous Mrs. Maisel II
Mosaic
Patrick Melrose
The Vietnam War

Mnoho povyku pro nic

Avengers: Infinity War
Bohemian Rhapsody
Climax
Děsivé dědictví
Měsíc Jupitera
Outlaw King
První člověk
Studená válka
Utøya, 22. července
Zrodila se hvězda

Nejdelší reklama na luxusní zboží

Padesát odstínů svobody

Největší filmové peklo

Ten, kdo tě miloval

Nejlepší soundtrack

BlacKkKlansman
Eighth Grade
Jane
Léto
Mandy
Nebezpečná laskavost
Pomsta
První člověk
Psí ostrov
Zrodila se hvězda

Nejlepší herecké výkony

Sakura Andô (Zloději)
Marie Bäumer (3 dny v Quiberonu)
Jenovéfa Boková (Chvilky)
Olivia Colman (Favoritka)
Jim Cummings (Thunder Road)
Laetitia Dosch (Paula)
Cynthia Erivo (Vdovy a Zlý časy v El Royale)
Elsie Fisher (Eighth Grade)
Ben Foster (Beze stop)
Kathryn Hahn (Private Life)
Ethan Hawke (Zoufalství a naděje)
Jong-seo Jun (Vzplanutí)
Kirin Kiki (Zloději)
Vicki Krieps (Nit z přízraků)
Joanna Kulig (Studená válka)
Daniel Day-Lewis (Nit z přízraků)
Frances McDormand (Tři billboardy kousek za Ebbingem)
Thomasin McKenzie (Beze stop)
Gabriela Muskała (Útěk)
Brooklynn Prince (The Florida Project)
Saoirse Ronan (Lady Bird)
Meryl Streep (Akta Pentagon: Skrytá válka)

Scény, na které nezapomenu

Beze stop – rozloučení
Call Me By Your Name – dialog u památníku první světové války

 

Favoritka – konec filmu
Jack staví dům – sestup do pekla
Jan Palach – konec filmu
Léto – Psycho Killer

Mandy – Nicolas Cage v tričku s tygrem a bílých slipech střídavě maniakálně řve a leje do sebe vodku, cca dvě minuty
Mission: Impossible – Fallout – halo jump

Nit z přízraků – houbová omeleta připravovaná s největší láskou
Pomsta – hlavní hrdinka si pod vlivem peyotl a za doprovodu Mozarta vypálí na břicho orla z pivní plechovky
Roma – úvodní záběr, ve kterém je na dlaždicích pomocí vody vytvořena odrazná plocha (filmové plátno), na které vidíme přelétávající letadlo
Vzplanutí – tanec/striptýz za zvuků skladby Milese Davise pro Výtah na popraviště 

Zama – přepadení domorodým kmenem
Zloději – rozhovor s „matkou“

Zoufalství a naděje – jen se tak trochu proletět

Reklamy
Komentáře
  1. Ola píše:

    z toho, co som videla zaposobili najviac Zlodeji a Call me your name…dik za dobre tipy a spesl recenzie….dobry filmovy aj ludsky rok 2019!!

  2. Olaf píše:

    Odkdy se z vás stal takový narcis? Ta vaše rétorika je poslední dobou opravdu k nesnesení, zde třeba hned úvodním rádoby kokešovským vymezením, že někdo nebyl vůči filmům dostatečně vstřícný. Vy vůči filmům vždy vstřícný jste? Co potom vaše neustále dokola (třeba na Twitteru; to máte asi z něj, už jenom ta vaše snaha o „úderné“ glosování filmů, co se vejde do omezeného počtu znaků… přímo ukázková – doslova – omezenost myšlení) omílané hejty na Studenou válku? Jistě, sdílejte radši dalších sto žebříčků a komentujte více či méně ironicky, jak ladí s vaším vkusem. Abyste nakonec neskočil tak, že úplně nejlepší žebříček najdete na svých vlastních stránkách…

    • msrajer píše:

      Děkuji za anonymní komentář. 1) Ad Studená válka – nijak tomu filmu neupírám jeho kvality (kamera, scénář, herecké výkony), psal jsem o nich také na Twitteru (v souvislosti s Evropskými filmovými cenami) a v komentáři na ČSFD se snažím popsat, v čem vidím jeho problematičnost. Neplatí tedy, že bych jí nešel vstříc, nesnažil se pochopit, co je s ní špatně. Argument Studenou válkou tak nemá velkou váhu a jiný konkrétní příklad neuvádíte. 2) Chápu správně, že vám vadí, že na Twitter píšu krátké ironické glosy a ne pečlivě vyargumentované kritiky? Není Twitter právě od toho? 3) Zbytek vašeho komentáře sestává z argumentů ad hominem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.