Soumrak dne, rakouského císařství a civilizace

Posted: 15. 11. 2018 in recenze

Několik poznámek k filmu Soumrak (se spoilery).

Hrdinka druhého filmu Lászla Nemese se snaží zorientovat v kosmopolitní maďarské metropoli během desátých let dvacátého století, kdy na Budapešť – stejně jako na zbytek Evropy – padal soumrak. Toto směřování předznamenávají již úvodní titulky, v nichž je pozvolna halena do tmy kresba města připomínající dobové pohlednice. Jde zároveň o jeden z mála zpřehledňujících pohledů na dějiště příběhu. Po většinu filmu bude naše perspektiva mnohem omezenější, bez možnosti vytvořit si ucelenější obrázek o tom, k čemu dochází jak v daném okamžiku, tak napříč příběhem.

Nedostatečná informovanost a z ní vyplývající neschopnost naslouchat si a navzájem se dorozumět je také jednou z hlavních příčin rozkladu evropské civilizace, které protagonistka při svém bloudění Budapeští periferně zaznamenává. Režisér nás ani nemusí aktivně vybízet k tomu, abychom v Soumraku, který „logicky“ směřuje k vypuknutí první světové války, hledali paralely s přítomným děním (nejen v Maďarsku).

Irisz do Budapešti přijíždí coby žena odjinud. Původně kvůli práci v kloboučnictví, které patřilo jejím rodičům. Její přítomnost ve městě zjevně nikoho netěší. Odjet, jak ji všichni doporučují, ovšem odmítá. Chce pochopit, proč byl její rod zavržen a jakou roli v tom sehrál její bratr, který se měl dopustit vraždy. Neví ovšem, jak se bratr jmenuje ani jak vypadá. Přesto je odhodlaná jej vypátrat. Nový ředitel kloboučnictví se mezitím připravuje na návštěvu rakouského císaře a opulentní oslavu třiceti let od založení kloboučnictví.

Irisz neví kdo je kdo, nikoho nezná, nikdo jí nedůvěřuje. Zná jen fragmenty, ne celek. Tomu odpovídá také vyprávění a styl filmu. Informace, kterých se nám dostává, jsou závislé na tom, co se dozví nebo čemu je přítomná Irisz. Když kamera párkrát zabírá ulici bez její přítomnosti, obraz je rozostřený, vidíme jenom obrysy. Hrdinčin přístup k podstatným faktům, které by jí pomohly lépe se v situaci vyznat, je přitom výrazně limitovaný.

Vzhledem ke své rodinné historii, pohlaví a společenskému statusu není skoro nikde vítána. Opakovaně proto zůstává za dveřmi a jen úzkou škvírkou pozoruje dění probíhající v druhé místnosti. Nikdo se s ní nechce bavit a sama pro nikoho (a tedy ani pro nás) své pseudodetektivní pátrání po tom, kam se poděl její bratr, nerekapituluje. Při méně pozorném sledování vám může snadno uniknout, co již zjistila, případně jak k určité indicii přišla. Její jednání se nicméně po celou dobu skutečně řídí tím, co již viděla nebo zaslechla v útržku některého rozhovoru.

Irisz po většinu filmu zaslepeně následuje jeden cíl a nevnímá své okolí, proto je také snímána zezadu, v detailech a polodetailech s malou hloubkou ostrosti. Dění okolo ní si zejména během scén odehrávajících se na rušných budapešťských ulicích musíme domýšlet na základě vrstevnaté zvukové stopy s mnoha překrývajícími se hlasy, diegetickou hudbou a pouličním ruchem.

Netoužíme vidět co nejméně, abychom nemuseli čelit okolo probíhajícím hrůzám, zahrnujícím několik vražd, pokus o znásilnění nebo útok anarchistické skupiny, ale chceme naopak vědět podstatně víc, abychom došli ke spolehlivým odpovědím na vyvstávající otázky, což ovšem není možné. Jde o funkční a provokativní převrácení konceptu ze Saulova syna, za jehož horší kopii bývá Soumrak krátkozrace označován.

Když Kálman, který může, ale také nemusí být hledaným bratrem, oznamuje Irisz, že to, co viděla, považuje za zločin jen kvůli svému omezenému vědění a neznalosti kontextu, komentuje nepřímo i naši situaci diváků, kteří znají vždy jen část pravdy. Ve stejné situaci se nachází každý pozorovatel nějaké komplexní události – nedokáže ji pojmout v její celistvosti. To, jak určitou situaci vyhodnotíme, se jinými slovy bude odvíjet od toho, kolik toho víme.

Během sledování Soumraku jsme s výše uvedenou skutečností neustále konfrontováni (například i opakovaným využitím elips v klíčových momentech vyprávění). Definitivní závěry, po nichž toužíme, činit nemůžeme. Řetězení příčin a následků je opakovaně přerušováno, vyprávění není plynulé, ale zastavuje se a zadrhává. Je to frustrující, ale nutí nás to předhodnocovat, na základě jakých podkladů v životě běžně vytváříme závěry.

Ačkoliv se Soumrak po většinu času může jevit jako „murder mystery“ thriller, na ústřední záhadu (kdo je hrdinčiným bratrem a čeho se dopustil?) uspokojivou odpověď Nemes nakonec nenabízí. Motiv vraždy a pátrání po bratrovy slouží jako MacGuffin iniciující hrdinčin průzkum jednotlivých pater budapešťské společnosti. Každá z postav sleduje své vlastní cíle a obývá jen svůj subsvět, do něhož nevpouští nikoho dalšího. Neprostupnost tříd je tak další příčinou rostoucího napětí.

Irisz ze společnosti vyčleňuje už jen to, jak je oblečena. Například klobouky, kterým v mizanscéně náleží zvláštní místo, představuje důležitý statusový symbol spoluurčující identitu člověka. S tím, jak zdokonaluje svou schopnost přežít v městské divočině, učí se Irisz pružněji měnit svůj vzhled a své chování podle potřeb situace. V jednu chvíli si například nasadí pánský klobouk, aby se proměnila v chlapce a nebudila tolik pozornosti.

Namísto toho, aby se hrdinka s postupem času blížila východu z pomyslného bludiště, stále víc se v něm ztrácí a přichází o většinu opěrných bodů i pocit bezpečí, což má dopad zejména na její vnitřní proměnu. Uspokojivější než jako detektivka je Soumrak jako portrét všemi zavrhovaného člověka, který byl konfrontován s takovým množstvím ignorance a zla, až mu došla trpělivost. Podobně jako radikalizující se společnosti.

Nemes ale neusiluje o vyvolání soucitu s Irisz. Víme o ní příliš málo specifických informací, abychom ji vnímali jako plnohodnotnou postavu, ne pouhé zpřítomnění obecnějšího principu. Ambivalentní nečitelná hrdinka zpřítomňuje jak mlčící většinu, která netečně proplouvá dějinami, tak člověka, který se dívá jiným směrem než ostatní (často doslova, navíc se opačným směrem obvykle i pohybuje) a jako jediný vnímá to, co ostatním uniká.

V prvním záběru je tvář Irisz zakryta krempou klobouku a závojem. V tom posledním již nic neskrývá, hledí zpříma a odhodlaně do kamery, spíše než soucit budí obavy, protože je zřejmé, že po všech změnách směrů a cíle, které jsme s ní absolvovali, konečně ví, co chce. Nic pěkného to nebude.

Napszállta. Maďarsko, Francie, 2018, 144 min. Režie a scénář: László Nemes.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.